Snad spadl z nebe

Nebudete tomu věřit, potkala jsem dnes Anděla.

Táhnul kárku do kopců, já na něj nevěřícně hleděla.

Vlasy kudrnaté, plavé. Oči zářivé, přímo žhavé.

Když promluvil, hned jsem věděla, spíš možná tuše,

je to Anděl, a nebo má spřízněná duše?

Šel kolem právě ve chvíli, kdy stála jsem na kraji louky,

hleděla do kraje, v hlavě zas honila brouky.

Snila jsem o kousku zahrady ...s včelama,

brouzdat se rosou bosíma nohama.

Možná pár slípek a trochu ovoce,

znavená mysl dolehá na srdce.

Mám tolik krásných snů, stejně jako všedních dnů.

Nevzdávám se hned tak snadno,

i když bloudím cestou zrádnou.

Jak sním si o včelách a malé zahrádce,

zahlédnu co Anděl veze v té ohrádce...

Vykřiknu "Včelí úl?!"

Přikývne a odpoví mi  medovým hlasem,

tvář oplývá mu vstřícným jasem.

 

Chvíli se bavíme, z úst bere mi slova,

myšlenky sdílíme teď, a pak znova.

Jako bych našla ztracenou sebe,

vzhlížím se v Andělu i v tom, co veze.

Znám ho už spoustu let, jak malého kluka,

co s pihatým nosíkem do míče čutal.

Žil vedle v domě, teď plní si touhy,

má svoji zahrádku ,tam tráví dny dlouhý.

Chová si včely a malé  sviště,

oba jsou po něm, jak znám je z hřiště.

Až budu příště na louce snít,

můžu jen doufat, že by mohl přijít.

Ať spřízněná duše nasytí mou,

na stejnou notu naladěnou.