DROPTY

Jak zní spěch. Je

ho někdy slyšet lpět.

Je slyšet někdy

ho trpět. Je slyšet

svět když je v 

rozpacích. Nu třeba

když cestuje na tancích

a rozdává smrt, furt. 

Je nutnost daná, nebo je

už takhle potrhaná.

 

Spěchám pomalu, když

jdu zrovna pozadu.  Letí

míč, chytíš ho dřív, než ho

gravitace utiší. Proč slyším

ticho, když se všichni smějí.

Potí se věrohodná snaha 

snažící se o nápravu.

 

Sníš sen ty asi taky, ale

nevypráví ti své příběhy

každým dnem i nocí.  Oslněn

sluncem jsem tak hrozně

a i prudce, tím jasem potřísněn.

Proč jsem takhle každý den plen.

Chodí domov taky někdy ven.

 

Kde skončí otázka když

je už zodpovězena. Je v 

domově dotazů a tam

klade personálu spoustu

odkazů. Tam i nazpátek

prý, stejná cesta je. Nech

mě být, nejsi dítě neptej

se už více.

 

Dekapitace hlavy  

se stala, pak se tomu

kolem dokola furt smála,

jako by byla bez mozku.

Je to možná neb kdo se

ptá z hlavy mu ční sláma.

 

Napřed skočil z vysoké

budovy, pak ho přejelo

auto a pak ho poobědval

medvěd, na co tedy skonal.

Či jenom po té, velmi

dlouho a nehezky stonal.

Nebo dokonce i umřel a

nějaký obřad smuteční,

se stroze nekolizně, konal.

 

Dále se pak ptal a ptal

by se i dnes. Jenže spadl

na něj les, nebo vlastně jen

jeden strom a on si jen tak

umřel. Tak potom prý šel 

do země v takové dřevěné

krabičce a tam spí vlastně

dodnes. A to proto protože je

zcela a úplně nekonečně, 

dokonale mrtvý. A ty se už

na nic neptej, nebo umřeš

stejně, v tom lese a třeba

jsem to byl já.  Ale nikdo mně

neviděl, já nikomu nic nepovím.

Nu což by jsi udělal na mém místě

ty, zeptej se temnoty.