Dubnový vánek

Dubnový deštík bubnuje
na obrovský buben
plechové střechy
která syčí jako plotna
když v poledne vaříš oběd
jarní vítr metá kotouly
a před sebou valí
bídnou a ohavnou zimu
máme té babice
už plné zuby
které ona ovšem postrádá

Vítr foukl do svých píšťal
a jako pošťák mi psaní
hází do otevřeného okna
otvírám dopis a v něm
jsou vepsány krásné pozdravy
od milé dívky jež,
bydlí na druhém konci města

A jen pouto dubnového vánku
nás může navždy spojit
déšť ustal a slunko češe
své vlhké vlasy
které od deště jakoby
ztratily zlatý přeliv
už přestal bubnovat
svými stříbrnými paličkami
vítr se mazlí
v dívčině zpocené tváři
kterou chladí
jako hojící mast