Dědeček a babička

Dědeček a babička,
na křeslo si sedli,
a jen tak,
nohama si houpali.
Houpali a houpali,
na sebe se dívali,
a fajfku si dali.

Tabáček jim provoněl,
ovocnou to chutí,
červených to jablíček,
a celý domeček,
je z šišek,
borovicí.

Jako v pohádce,
to tam je,
všude všude,
zelený les,
v tyrkysových odstínech.

Jelen s parožím,
srnka kopítky poskakuje,
to je pohled,
na pohled.

Tu v pukanci jezevec,
tu veverka,
co chroustá oříšek,
a neví,
kdy přestat.

Kalous ušatý,
ostře sleduje,
ty myšky,
co v noci uloví,
a věru,
i nasytí se.

Dědeček a babička,
ti už toho zažili,
rokem za rokem,
a v čase,
i vrásky přišly,
vrásky,
do okras i krás,
do tvářích,
kde je kašmírový vlas.

Teplé ponožky,
z bavlny,
tulí se,
jak pulci blažení.

A pořád a pořád,
houpají se,
k minulosti,
vrací se.
Oni rádi,
se tam vrací,
rádi se,
věru mají.

A z okénka z rána,
se vídají,
se zvířátky,
co se jich vůbec,
ale vůbec nebojí.

Vůbec se jich nebojí,
přeci srostli,
s okolím,
do okolních soukolí.

A tak i mech,
i to kapradí,
ten malý článek,
jest věz,
symbiózou,
soužití,
částic,
mezistanic.

Kde nic, není víc,
co má princ,
ve stáří,
kde to září,
v záři,
co den prozáří.
A princezna,
ta vkusná dáma,
ta dáma,
ty dny,
jasem rozjasní.

Och ech, ty můj starče,
ty mé sladké rajče.
Ach ach,
má ženo,
cos vydržela,
ten příběh,
v knize,
kapitol.

A stránka k stránce,
a jsme ve studánce.

A jsme a jsme,
kde pod ořechem,
nám je,
dvěma čest!