Mé básně, vinné i nevinné

 

Přání

 

Až dohoří mi svíce,

nechť se má duše v báseň promění.

A spolu s vínem, věčně živém souznění,

všem dnešním i budoucím,

rozzáří Vám líce.

 

S básníky dávných dob

 

Jiný by řekl, že blázen jsem:

já rád tu sedím s Vámi.

Slyším přec jasně i Váš dech

a verše co jste psali.

 

Pobídka

 

Napiš svou báseň, to kouzlo již znáš

a neměj bázeň, věř, přízeň mou máš.

O kráse, víně, Luně nechť zní,

i o nás brachu, ať psáno je v ní.

 

Posel

 

V kaluži mihl se střípek Luny.

Ač zimní je období, po tváři hladil,

jako by poselství od Vesny nes.

 

Nuzák a boháč

 

Přeli se nuzák s boháčem – to bylo náhle křiku!

První měl jazyk ostrý jak břit, ten druhý za pasem dýku.

 

Boháč se pyšnil kulatým, naditým měšcem zlata,

nuzák byl hrdý na své nic, na chýši slepenou z bláta.

 

Jeden ni druhý netušil, na sebe tím že splétá klec.

Opodál, v stínu borovic, hlasitě smál se opilec.

 

Probouzím se nad jitrem

 

Vítr dnes nad jitrem od jihu přichází,

nové na obloze loučí se hvězda.

Měsíc spí za zemskou sám kdesi koulí,

nevím zda bdím již, či se mi to nezdá.

 

Deštný mrak

 

Dnes v noci připlul deštný mrak,

přinesl hosta: vůni lesní.

Poslouchám, jak kapka za kapkou,

zvučně pleská o kamení.

 

Jestřáb

 

Jak Jestřáb vzlétnu k nebesům

ač nemám vzácná křídla.

Přelétnu hory mlhavé

a perlivá jich zřídla.

V oblacích loutnu pohladím:

hlas oblohou zní její.

Veršů pár Luně zazpívám,

jenž v srdci mém se smějí.

 

Podzim

 

Brzy, již brzy směří kroky mé,

po čase v lesů tich.

Mdlé listí lehá na znavenou zem

a zakrátko bělostný sníh.

Než složí naň svou třpytnou tvář,

chci letošního spatřit podzimu,

okrouhlé Luny ovlhlou zář.

Oslavit vínem hladivou chvíli,

zahodit svět, jenž bere mi síly.

 

Zlobivý měsíc

 

Eh, to byl zas večer! Hlavu jak sud mám těžkou.

Určují nohy samy směr, kroky své motám noční stezkou.

 

S přítelem dnes jsme přehršle vypili, pohárů rozverných

hutného vína.

Veršem i písní skvěle se bavili, teď měsíc nade mnou

bílý svit vzlíná.

 

Co tu tak skotačíš, baňatý kotouči? Básníku zpitému

chce se Ti smát?

Že za to může má žíznivá vína číš? Zrak můj, že s Tebou

zkouší si hrát?

 

Ty jeden mluvko! Snažíš se utajit, reje své s hvězdami,

oko když lidské sní.

A já Tě nachytal, jak si tu potají, užíváš noci čas

v rozkošném bláznění.

 

Naslouchám

 

Dokola ozývá se na tisíce zvuků.

Sedím a naslouchám jen větru šelestu.

 

Za tiché noci

 

Měsíci bílý, zář Tvá se line.

Při sklence vína, ptám se Tě vlídně.

Jsi tichý a klidný, sám ve svém jase,

tak už se neptám, jen hledím k Tvé kráse.

 

Pitka

 

I když ruka potřásá se,

víno ještě nalít ví.

Není pozdě!

Kdo chtěl by říci večer končí,

v omyl jest hned uveden.

Raději s námi ať tu sedí,

v spánek vejde spokojen.

 

Sedím a piju víno

 

Číš plním, zas a zas.

Sedím si v klidu, pryč je čas.

Přichází ráno: ať si je,

kdo do služby musí, ať si jde

- i tak lze žít.

Záleží na tom, jak kdo chce.

 

Sníh

 

Zas bílý sníh se snáší po čase.

Dopadá měkce na prokřehlou zem.

Za okny obdivem přihlížím té kráse

a zima tichá je, jak pokoj v srdci mém.

 

Zamyšlení

 

Sedím a přemítám o smyslu bytí.

Každičkou odpověď, nová vždy

otázka překonává.

Z toho přec mysl živa bývá

a za ní sklesle Srdce pokulhává.

 

Takové chvíle jsou, v tom lidském

světě: chvíli jak Fénix k mrakům

se vznášíš, jindy jak okvětní

lístek se snášíš.

 

Srdce když čisté je, otázek nezná

a není ničeho, co se mu nezdá.

 

Návrat

 

Když v město jsem se vracel

z dlouhých cest a krokem mým

též léto babí,

tu zastesklo se v Srdci mém:

podzim přichází, písní svou vábí.

 

Stesk ten však náhlá jiskra byla,

co vyskočí si z křemene.

Vrátí se jaro zas, tak jako loni,

a Srdci odpust – není z kamene.

 

Verše

 

Jak jen je skvostné,

poskládat veršů pár,

jenž rytmem zvonivým

v Srdci mém znějí.

 

Akordy ze slov složené

zvučných, padají na papír

jak hebký sníh.

 

Hudba

 

Když rozezní se hudby harmonie,

hned Srdce mé se samo rozehraje.

A k tomu vína číš a praskot ohně

v lese – tón za tónem se tmou jen nese.

 

Předjaří

 

Srpeček Luny jasně září druhou noc.

Jiskřivým vínem v poklidné chvíli,

tušení sílí: brzy již dychtivá

poupata oznámí, přišel čas

Jasmínem kvetoucích dnů.

 

Večer

 

V mlhavém oparu obrysy Luny

oblohou splývají – úplňkem

zdobí se kulatě docela.

Pokaždé jiná je, těžko ji popsat:

pozvedám číši k oslavě večera.

 

Knihy

 

Kdysi jsem sedával u moudrých knih.

Jak plynul čas, zčista jsem pochopil:

na cestu zazáří – mohou i plést.

 

Jedinou ponechám, s nadpisem Srdce:

Života kniha, jíž nechám se vést.

 

Dvě síly

 

Pravda a lež: obě se chlubí

stejnou mocí.

Jednomu pravda zdá se lží,

druhému lež zas pravdou.

 

Nač hledím já, lži ani pravdy

není: podobou hvězda, zářící

prostorem do všech stran.

 

Nad dávnými verši

 

Slzami skrápím překrásné verše

- slovíčko překrásné, nestačí dát.

Jaká v nich života síla se skrývá:

rozbíjí na prach, co má pevný řád.

 

Znaven nad číškou vína

 

Večerem deštným v příbytku šerém,

únavou hlava padá.

 

V číšce bdí víno, barvy rudé,

v koutku dlí lože přichystané

- tak půjdu spát.

 

Co chvíli oblak svit chladné Luny cedí

- okamžik bledá, mihne se jen.

Slunce až  jitrem šeď nebes vymaluje

mědí, přivítám vonný jarní den.

 

Bez vína

 

Teskno, tak teskno je mi bez vína:

večer svou lampu mlčky zhasíná

a oko bdí v Lunu blednoucí.

 

Víc nenechám Tě samo, víno mé:

já byl jsem hlupák, neznalý.

Nám dvěma spolu dobře bývá,

plných za nocí dobré nálady.

 

Letní večer

 

Po čase v náladě sedím u vína

- v pohárku čirém, mihá se jiskra.

Zvolna den večerem letním zhasíná,

zpěváčkům ptačím nechce se spát.

 

Hledím-li nad sebe, do hlubin prostoru:

dík, za ten pohled – co víc si přát.

Miriády třpytivých bodů se ligotá,

celou noc do spánku budou mi plát.

 

Luna

 

Zkrz okno proniká světlo Tvé stříbrné,

pokaždé nad Tebou šťasten se kochám.

Nedá se vyjádřit krása Tvá docela,

zář Tvou vždy raději promlouvat nechám.

 

Rozverná noc

 

Rozhžni lampu – verš čeká!

Což neslyšíš nedočkavý jeho hlas?

A dones olej: lampa nesmí žíznit

- necháme v básních odeznít čas.

 

Povídáš víno? - Už ať se pění!

Vroucně jen v poháru může se smát.

Podej sem loutnu ať teskno jí není,

budeme pít, zpívat a hrát.

 

Sosny

 

S důvěrou častokrát k sosnám se obracím:

věrně mně naslouchají a já zas jim.

 

Navečer usedám k ohni když zahoří:

stačí je vnímat jen v poklidném příšeří.

 

Opilá báseň

 

Opilou báseň dnešní noc skládám,

na počest básníkům, které mám rád.

Kouzelné verše oči mé sytí,

v poháru nechám je s nimi si hrát.

 

Podzimní večer

 

Dlouho jsem neused ku psaní básní:

snad Můza odlétla na jiný svět.

Mnohokrát vzpomenu, mockrát se zasním:

čekám zda veršík očistí hled.

 

Prosba

 

Básníci, přijďte na pomoc:

vyčkejte u mne celou noc.

 

V rým ryčný víno proměním,

v oblaku mlžném odletím.

 

Před branou Luny budu stát:

Smím přejít práh?

- zkusím se ptát.