Střípky jazzové poezie VII.

Po dlouhém, vyčerpávajícím dni tě svlaží pěna nefiltrovaného ležáku, ten pocit ustalující přítomnosti, tíseň a úzkost ze svobody a nesvobody zkapalnena v hudebním sebevyjádření muzikantů této generace,

na komorním jevišti oblíbeného jazzového klubu, dvě zpevačky v púvaných šatech, krouží slova v drapérie šansónú, vyslovují je s grácií a svobodou a ty zažíváš ty samé pocity jako když jsi poprvé slyšel mimořádně nadanou dívky číst originál Bretonova Nadja,

ta kouzelná efemérní zjevení, východní púvab a balkánský groove, tahy štětců když vymění hlas za strunny houslí a tvoří něhu v prostoru tak nadcasovem jako je hudba,

křehce opentlené na dřívkách jenž rezonuji útroby cimbálu, jako hoří a tvoří vesmír mezi očima a srdcem, tak nekřehce zrezlým k prostorné nezmernosti uměleckého bytí šíře pocitů básníka skrytého na ochozu v zákulisí, v pozadí scény, zapisujícího moiré i renomé hlasu těch jímž tepající rytmy a cévy kreslí pocity doby.

Jiný den, jiný čas, stejná unavenost hrdým městem moravské metropole, jiskřičky luceren se ztrácejí ve tmě, plíce hoří a svaly pracují jak se blížíš skatující, zpívající jazzové vokalistce, jenž prosvetluje komorní prostor malé hudební kavárny.

A přesto vše vyjevující pocit vzrušení a interakce mezi mizením a tvořením pozornosti, ústy, rty a dásně tvořící ušloví a písnove formace, tklive veselé a radostné, smutné a kreslící minarety vášní na líci. 

Quartet vokální mne v hrsti v vteřin omámí, křehce až k zalknutí, tísnivé semknuti s hudbou, její průvod hlásek je řečiště, hlesky dialogu a tepot neskonale vlny nad marnosti vznešené i pokleslé lidské existence, jejíž původ skrze básně ohledávám tence, přes průsvitné voidum, k němuž hudba jazzová, dává mi briskní klíč,

'....jako slabiky tančící v chocholku,

předpozim dechu,

a my, limity,

žijící v době pološera.'