Dnes jsem se cítil jako Archimédes v kádi
k důvěrně známé zeleni ševelících korun
jsem s hlasitým "aha" zjistil
že alej, kterou léta zní synkopy mých podpatků
nelemují olše, ale osiky!
Osiky a jejich nažloutlé fáborky
co plaše mávají na pozdrav ledovému nebi!
A pak mě na srdce políbil strach!
který ochotně přebarvuje asfalt přede mnou
Co když obličej, který se vznáší v kaluži
- pokryté hnědnoucími květy
jejichž blizny páchnou smrtí -
Co když ten obličej, jenž se unaveně kýve na hladině