říjen

Ruce?

No ovšem, že se chvějou.

Chtít? Ne, nechtít tohle psát,

Ale ze všech stran tuším, že

Někudy to musí ven. Ale udělám to jednou,

Abych to posunula za nás a nevracela to

Blíže k tobě.

 

Jak se cítíš?

Jednoduše. Jako když řeknou

Ano, když něco najdeme, posíláme to na patologii.

Rádi bychom měli víc odpovědí, ale nemáme je.

Snad se to příště nestane.

Není nic, co by se dalo udělat jinak.

Všechno

Úplně všechno je přeslechnuto

A nedaří se uplatnit. Jakoby provazy

Okolo žaludku. Utahovaly věty

Na jejich zhmotnění. Ráno se pokoušet otevírat srdce

Pažemi v pozici kaktusu. Nádech k nebi

Výdech otevři hlouběji.

Už nebrečím nahlas.

Už se nerozpadnu. A ty?

Jaký bude náš další krok?

 

Někdy se bojím na něj myslet,

Někdy se bojím ho udělat.

 

Učím se myslet jinak,

Ale jde to jenom

Nepatrně

Pomalu.

Přemlouvám se

Abych viděla pokrok.

Jak se cítíš?

Jako na zemi: a odkud je ten přízvuk?

Co jste tady dneska dělala?

Pamatujete si, s kým jste se dnes viděla?

 

Jako kdyby ti někdo kladivem tloukal na hlavu

A země se opravdu propadala.

Jako kdyby ses u toho snažila smát

A ono to šlo. A doufáš, že v tom bude síla

Pro příště, o kterém všichni říkají,

Že musíš mít naději.

A on?

Upřímně, nevím, jestli se mu klepou ruce

A chtěla bych to vědět, abych v tom nebyla sama

Nebo abych neměla pocit, že jsem.

Když se budeme držet

A ruce se nám budou chvět společně

Možná to bude tanec

Na smutné ceremonii, jako romantické gesto

Potřebované něžnosti

Kterou budeme moci srůstat

Do sebe, do jednoho společného okamžiku,

Ve kterém se schováme

Před nejakutnější bolestí, než přejde

 

Budeme se opatrovat

Jako mláďátka

Každého dne

Která bojují

než se postaví na nohy

 

bez vratkosti a nemotorných pohybů

než budeme zase

jako ze škatulky

než se obnovíme

 

jak se cítíš?

Chci tě mít u sebe

Jenom to

Nic víc