Paralýza

Když schvátila mne paralýza,
problesklo mi myšlenkou,
jak křehkost bytí v býti,
je tmou, údery vyjící.

Znenadání, ten příběh sám,
má mnoho děr, střepů i trhlin,
co vedou do zkázy chapadel,
pahýlových odstavců,
s otazníky i vykřičníků,
drasájíc nevrle,
psychoticky.

Kapačka kape, v stěrkách betonů,
napuštených sáčků, kanylkou,
proudícem nezáživných sekretů,
krvích mdlob, bol kotvy, kotvící,
zesláble, v blouznivých mukách.

Nadějí vítá vůle,
býků, šelem a hroších tvrzev,
upevňujíc jádro tužeb.

Držím se těch kol, co jezdí mazaně,
pomazanou mastí,
směsí vazelínou.

Upoután sedíce, pozoruji stojíce,
ty vertikály diagonál,
vzpřímeně v hrbolců,
asvaltových cest.

Do mravence jsem se vžil,
mikroskopicky,
a teleskopicky vysouvám slimáky,
co sunou sliz, ve vteřinách,
lepidla, páčidla.

Úděl můj, je stůj, co stůj,
tak přežvýkávám lůj,
tučných sádel,
kde vláčím vlaky,
tanků i lokomotiv.

Přežil, žiji,
a kříž je součást mým,
na křižácké výpravě,
co chtě, nechtě vyprávím.