Sotva kdy v mém domě
v mých vzpomínkách
práh vědomí
překročí zhýčkanými údy
tvá plesavá dobrotivost
sousedův zdivočelý kocour
převlečený v ledabylé masce anděla
líže si rány z pýřitého ocasu a dělá
že naprosto všemu rozumí
za lacinější žvanec
než dával se chleba
by zdomácněl
dioráma chladnými prsty
v slzách z rosnatých démantů
omývá tvářě zašlých rámů
bolesti protiva přiostřuje oko
nahoru je cesta dlouhá
s bouřlivým lomozem
vyletím jako saň
k divokosti barev
tvého plamenitého světa
aby mohutný vodopád
popela co ze mne zbyl
utopil můj žal
dole na zemi
Nahoru je cesta dlouhá,
však možná kratší, než se jeví...
ať nás žene vášeň, touha,
vždy, když dáme sbohem zemi,
dotkneme se hvězd...
02.11.2020 15:50:56 | Cecilka
I Fénix spálením sebe z vlastního popela znovu povSTal... Krásné, zajímavé verše.
02.11.2020 13:50:04 | Vivien