Zmizels mi z tvaru pod rukama,
hrnčířský kruh se točí dál.
Z loktů mi roste kostival
a prsty kroutí hnízda vranám.
Jílem jsem chladně objímána.
Troufala jsem si v rozvalinách
dívčími rysy klenby tkát,
zasnoubit prach a majestát.
Teď zbývá dutá kocovina,
bez glazur zítřky připomíná.
Part stezek, který jsi mě učil,
nechává rezonanci spát,
černým peřím jde prstoklad,
píšťaly lodyh rozezvučí.
Šňůra stop zeje ve břehu...čích?