Ostrov 1

Jenom trochu lásky zakusit,
sám na opuštěném ostrově žiju
a pomalu tady hniju,
a doufám, že až se mi to tu začne hnusit,
budu mít kam se uchýlit a uchytit.
Což už se vlastně děje,
ale záchrana nepřichází,
ani mi nikdo kruh nehází.
Všechno, co si žádáš,
je jenom něha,
a to, že si večer vedle tebe lehá
a ráno se zase probouzí,
jenomže Ty si procházíš bouří
a útočiště nikde.
Náruč, teplo domova,
však radši, trocha olova
prochází tvým tělem,
osamocení je celým tvým světem.
Lkát nemá smysl,
vždyť i vpovzdáli ten sysl
je na tom líp než ty.
Na co utírat slzy,
když hned derou se nové,
smrti poslové
objevují se.
Zase
sotva dýcháš,
sotva držíš se
na nohou,
pod nádhernou oblohou,
kterou bys však radši,
s někým sdílel.
A ocitáš se
tam kdesi
v pustině,
v pustině vlastní mysli,
kdy a kde už Ti to vůbec nemyslí
a radši bys na tom byl úplně jinak,
i třeba jak ten jak,
který je volný, ačkoliv sám,
nicméně může se kochat krásám.
Tobě, srdce tolik věcí drásá
a duše hlásá
„já už nechci!“,
bohužel,
má smůlu.
Vrány pochutnávající si na mršině,
tam kdesi na mělčině,
vyplavilo moře
a tvoje hoře,
jako kdyby nikdo nikdy nemohl vyléčit.
Zbývá doufat a věřit,
že budeš mít pro koho srdce střežit.
Klečíš v písku zapomnění,
a jak Ti v hlavě hlasy znějí,
jako bys měl procitnout
z agonie,
pak Tvoje mysl ožije,
však to se nekoná.
Potkáš slona,
osamoceného stejně jako ty,
slovo dalo slovo
a hrajete karty.
Prohráls!
I nad tím blbým slonem.
Honem,
vysvobození se blíží!
Pod palmou stáls,
oči se Ti klíží,
kůži sedrals,
SOS voláš,
loď odpovídá,
připlouvá,
však změní směr.
Cha, stěr!
Kokos na kokos,
pak v limbu
a konec.

(22. 8. 2016)