Prázdné řádky

Ze sešitu na mě zírají prázdné řádky,
sedím nad nimi už nespočet hodin a
jejich prázdnota se zvětšuje, zdá se mi.
Stále nemůžu najít ta správná slova.

Zkouším si vybavit tvůj úsměv, aby
mě neobklopovaly pouze ty špatné
myšlenky, které mě zevnitř požírají
a nedá se jim utéct, jsou tu všude.

Chci myslet na tvé oči, v nichž vždy
najdu trochu laskavosti a něhy, které
se z tohoto světa pomalu vytrácejí,
bojím se, že zmizí úplně, jednoho dne.

Zakrývám sama před sebou jizvy
na rukou a na nohou, protože vím,
že je to špatně, když se objevují
na každém kousku kůže, na těle mém.

Vidím tvou ruku, vždy když spadnu,
tak ze země mě zvedá a o tom to je,
že i když budu klesat, snad budeš tu.
Nechci přehlížet vše hezké v životě.

Tak beru tužku do ruky, snad po stopadesáté,
a snažím se zachytit všechny okamžiky,
které mi vždy přišly, tak úchvatné a krásné,
a nahradit jimi mé bezvýznamné vzlyky.