Paní D

Objevila se tu z nenadání,
tak jako chodí sníh v létě.
Studená v černém oděná paní,
vzala židli a přisedla ke mně.

"Víte slečno, já vás znám,"
řekla ve své první větě.
"Tak jako ten obraz držící rám,
na stěně vašeho pokoje."

Nerozumněla jsem tomu.
"Odkud mě znáte milá paní?"
Zeptala jsem se v dojmu.,
že mi bezelstně odpoví.

"To není otázka, kterou zodpovím,"
usmála se a na mě padl splýn.
"Vy se teď jen musíte smířit s tím,
že od nynějška budu váš stín."

"Znám váš strach i vaše tajná přání,
ta nejhlubší tajemství vámi pohřbené
a připomenu vám je zcela všechny,
žádné dobré vzpomínky, jen ty zlé."

"Na to Bezejmená nemáte právo,
však vy mne ani nemůžete znát,
víte co? Zapomeneme na to,
každá půjdem po svých, o dům dál."

"Neutečete mi," řekla a chytila
mě za zápěstí, a v danou chvíli
se vytratil i poslední paprsek světla,
a celý svět kolem byl plný zimy.

"Když se o to pokusíte,
bude to horší než je nutné,
tak si sedněte a poslouchejte,
co vše jste udělala špatně."

A tak začala mi vyprávět,
připomínat mi každou chybu,
stačilo mi pouze pár vět,
abych se vzdala vnitřního míru.

Teď tu sedíme spolu, už pár let,
ona zpochybňující všechny mé kroky
a já, která se chci časem vrátit zpět
abych si tenkrát vybrala jinou židli.