Slimák chátrá

Těžkavý defekt postihl mne,
dávím se, a odhodlán vytrvám,
vírou běžících blikotů,
po stopách stříbřeného zmrazení.


Hibernace vysouvá štít štírů,
bodajíc, bodajíc usilovně,
až zčernalý stín přetrhne mé klady.


Vracím se ke svým dětským smíchům,
jež vykouzlí dolíčky slibů,
skluzavek a zmrzlin topogánů.


V přemíře lahodící jahodě,
Já do lesa beztak zavítám,
ikdyby do konce půlměsíc lekal,
vždyť ponechám mu nelibé otěže,
při zamouření nesmrtelných třetivok.


Jsme tu a nejsme,
nedaleko hustí mračící liják,
jenž vypovídá o krutých časoprostorách,
bleskem, teskem kulometů,
zablešeného hřbetu hrobů.


Přec kroutivé ode dna spí,
zahnán v kapse laloku,
a pachu kvasícího mokřadu,
věř nevěř,
ježibabou jsi sežrán.


Seřízen, vyřízen,
ukvapeně ustřižen,

kapitola za pilou tupou,
kymácí se listí,
zaplihlo na božích rukách žel,
po útoku dransajících mravenišť.


Ouvá, taková je doba,

spíše bouda,
kde slimák chátrá,

a to jsem Já,

v dekadenci sbormistrů !