Zlomená duše

Nevím, co to se mnou je.
Doleha na mě tíže světa?
Sedím tu teď v úplné tmě,
jakobych po dechu lapala.

Nemám sílu na hledání
nové cesty zpět ke světlu.
Jsem tu již hezkou řádku dní,
postrádám sebekontrolu.

Z hluboka dýchám a slzy
si razí cestu po mých tvářích.
Cítím, jak mi na triko padají.
Je to snad také hřích?

Zkušela jsem se zvednout,
ale pokaždé jsem s bolestí
sjela zpět na zem tvrdou,
a pohltil mne další splín.

Čekám, až přijde pomoc,
ale jak má někdo vědět,
že mě to bolí tak moc,
až nemůžu nic z toho říct?

Stydím se za slzy bez důvodu.
Stydím se, že mě bolí duše.
A žádat si o nějakou podporu,
se nenosí v dnešní době.

A tak tu s tebou sedím s úsměvem,
nechci tě zatěžovat zlomenou duší,
ani s tím, jak mizerně se nyní cítím,
nemám ani nad čím smutnin, prý...