Ahoj, tati...

Mluvila jsem s tátou.
Psal mi ke Dni dětí,
zaujalo mě, kolik lidí mi pak řeklo,
že by je to urazilo,
vždyť jsme přece všichni
něčí děti...

Psali jsme si dlouho.
Kdybych sečetla všechna slova,
bylo by jich tolik že
by snadno zasněžila
všechny rozhovory,
které jsme vedli
v mém dospělém životě.
A možná i ty předtím.

Mluvili jsme o očkování,
o tom, co je a co není bláznivé.
Já se chtěla obhajovat, jako vždycky,
chtěla jsem se vymlouvat,
neříkat věci otevřeně. Jako vždycky.
Protože tak se to celý život učíme.

Pak už mluvil o očkování jen on.
Já mluvila o respektu.
O tom, jak si vážím toho,
že vyjádřil svůj názor.
Jak jsem mu vděčná, že má o mě strach.
Že nesouhlasit
neznamená nemít rád,
nestarat se,
odsuzovat.

A někde mezi řádky
jsem se snažila říct,
že být tu s ním,
v té malé virtuální bublině,
a vyměňovat si slova
je vlastně všechno,
co jsem od něj kdy
potřebovala.

Muži ale nečtou mezi řádky.

Mluvila jsem s tátou.
Poprvé doopravdy.
Poprvé mě snad zahlédnul.

Ahoj tati, tak to jsem já...