Evoluční blbost

Myslíš, že jsi něco více?
Pokora vzpomínkou na létem zahřáté líce,
průvan v noci sfoukl naše svíce.
Myslíš, že jsi něco více?
Za černými hradbami vysoké hory,
tam před obleky z masa skryji se do hloubek nory,
CO2 v ocelové rakvi nakrmím své plíce.

Do pavučiny lží jedovatý pavouku,
zamilovanou mušku svedeš lapit.
Falešným světlem bludičko,
duchaplnost mučedníka oslepit,
v betonové džungli kosti zlámané utopit.

Neexistuje lepší a horší,
(v jakém světě to žiješ?)
jsme lidmi se vším, co to obnáší,
(jen předsudky do půdy seješ)
Ego brání bez filtrů úsudku,
dostanu od života pod hlínu propustku?

Samotný kvetoucí strom,
do plamenů padáme,
svět hoří, uhelný lom.
Ze země vytéká láva,
už nikdy neporoste zelená tráva,
vaz lano milosrdenství,
prosím můj zlom.

Tolik k úrodě ctností 21. století,
dám vám poslední sbohem,
a to již v mém životním pololetí.

Žádná láska, žádná důvěra, žádná slabost,
býti člověkem je jen evoluční blbost!

Žádná láska, žádná důvěra, žádná slabost,
věřit bližnímu je pouze umřít lenost!

Trnová koruna ze zlata,
Slunce obejmout,
srdce z hrudi,
nůž lstivý, odejmout,
pohřbených pokladů blata,
krev mezi střepy,
dokořán od márnice vrata.

Živý i mrtvý, krutý to trest,
mám tady však ještě jeden rest.
Bolest mou do slov vtisknout,
pak poslední výdech,
spoušť laskavou stisknout.