čekání

jízda sem a tam,
autobusem,
za který jsem zaplatil jen korunu,
kvůli špatné měně.

desetiminutový monolog,
zdali si mám zapálit.
tajně, zadní sedadlo,
přesedl bych si.

plán v hlavě,
krabička v prstech, v tašce.
nahmat jí cítím,
ale do úst dávám propůjčenou tužku.

monolog končí.

za tebou jdu pomalým krokem,
vím, co mě čeká.
je mi sympatické zas s někým trávit čas
a nebýt příliš soustředěný na konverzaci,
jak se toho tolik děje kolem.

a vím, že čekáš,
až se ozvu,
jak jsem dojel.

a cítím, jak on čeká,
až se ozvu s omluvou,
abychom to spolu napravili.
tos mi i řekl.

a rozumím, proč další čeká,
až dokončím svůj slib ze včera,
když jsem byl osamělý.

a představuji si je,
kterým se mám ozvat s vysvětlením,
protože se blíží moment setkání.

ale oni ví,
že se setkání vyhnu.
a on i ten ví,
že se neozvu.
a ona i tamta ví,
že jsem zapomněl.

jsem předvídatelný,
proč čekáte?
snad si to jen namlouvá mé ego,
protože bych rád uvěřil tomu,
že mám vše pod kontrolou,
a vyhýbám se rozhodnutím.

nerad řeším minulost,
nemám se rád za ty věci,
co jsem udělal a neudělal,
i patnáct minut zpátky.