Zahubená krajina

Unavené slunce krvácí na obzoru
jasně slyší stromy v černé kápi,
jež jako vojáci stojí v pozoru
kde soumrak zatíná do nebe drápy

Tma otevírá svojí tlamu
do níž pomalu svět souká
slunci vykopala hlubokou jámu
a měsíc zpoza mraku kouká

Slyším,jak luně kručí v břiše
přes obroučky vidím,jak šilhá hlady
na tmavé obloze trpí sám a tiše
přitom zdá se,jakoby otočil se zády