Popelka

 

Jsou to ty stejné pachy, ten papír, ta tuž,

co nechce si přiznat, že múza byl Muž.

Čtyřikrát polkni, než řekneš to jméno.

A odpusti sobě, ne komu má být odpuštěno. 

Mé pero v prstech, tak tupé a křivé,

čtenář se vzbudil, a už zase zíve.

Ach, múza je bolest co ježí se v zátylku

a ze skelné vaty má průsvitnou košilku.

Hmm, vezmi ji do dlaní do půlky těla,

vydechni. Přiznej, jak dobře ti dělá.

A texty znovu se vlní a tančí,

jak málo stačí. Ach, jak málo stačí!

Tak vyběhni z bytu a říkej jen Ano,

před žádnými rty dneska neuhni stranou.

Na schodech nenecháš vzkaz, ani střevíc.

Ahoj, mám podmínku - ať to bolí co nejvíc.

Děkuji.