Uzdravení

Když zas krůpěj další kapku na mé tváři střídá 

a sychravé zas ráno v mojí duší bývá, 

samota si rozhodla,tu v tomto nečasu

zde postavit svůj stan

a svoje obydlí si vybudovat z mojich prýštějících ran...

 

Když v chvatu světa zběsilém,mám stále pěnu u pusy,

tak zaposlouchám se do srdce svého, že vlastně se nic nemusí, 

když klubko drátu ostnatého mi srdce propichuje zas a znova,

tak vnímám v dálce odlesk srdce Tvého, že jednou přijdou rána zářivá a nová....

 

Teď když jsem odkryl to ,co žil jsem kdysi,

už dobře vím proč zůstal jsem na tom mostě stát, 

bych minulost tu uzdravil, co zžírala nás věky jako krysy,

abych nepřišel zas pozdě a neviděl ho umírat...

 

Když v šatu režném znovu běžím 

a s hrotem v hrdle,znovu vnímám úzkost tvou

pak znovu v náručí tě v beznaději držím,

jsem zase u toho, když tvoje oči vyhasnou...

 

Teď příležitost mám, uzdravit nás v tomto čase, 

teď jsi mi synem,byl jsi mi sestrou i nesčetněkrát v boji věrným přítelem,

já tvojí duši poznával,po celé věky vždy po hlase 

a díky všemu co se v životech mých stalo, bude konečně náš rod uzdraven...