Jak chtěl malíř a poeta obelstít smrtku.

Už na mě skoro sahá smrt, už mě skoro dohání, už se mi nohy v běhu pletou,
už si asi nedám kávu mletou.
Nech mě smrti ještě žíti, neb rád bych dokončil tvůj portrét,
tvůj obraz, ne, není to podraz.

Maluj, ale rychleji, ještě ti dám trochu času, abys obraz dokončil,
a pak se s tímto dočasným světem v tichu rozloučil.
Smrtko, díky, jak ty jsi skvostná, jak budeš se vyjímat ve zlatém rámu,
já budu tě malovat každý den až k ránu.

O dvacet let později.

Tvůj obraz smrtko je již skoro hotov, však chtělo by to ještě vystínovat,
a pak to bude krása nesmírná, měj strpení, nebuď na mě nevlídná.

Po dalších dvaceti letech.

Ty Boží smrtelníku, již dlouho si na tě brousím kosu,
již brzy tě naložej do černého vozu.
Ó smrtko krásná překrásná, ještě mě nech namalovat za tebou pozadí,
a obraz bude dokončen, pak teprve sekni svojí ostrou kosou
a já tě ještě před tím podaruji svojí prózou.

Po dalších dvaceti letech.

Smrtko moje rozmilá, již stopadesátou prózu ti ze srdce věnuji,
a s vřelou láskou k tobě tvůj další obraz maluji.

Po dalších dvaceti letech.

Próza nepróza obraz neobraz, Ten nahoře mi dal befel!
nic si s sebou nahoru neber, tam žádných pozemských věcí nebudeš potřebovat.
A víš co!, já nechám tě ještě žíti,
prý tam teď nahoře nemají pro tě místo, tak žij co nejlépe umíš,
nežli opustíš to naše pozemské hnízdo.