Dno života na dně závilosti

 

Sedím na ethanolu závislej

skládám básně jen pro svý rozmary

myslím na toho, kdo není zlej

jsem sám v sobě sebou zoufalý.

 

Sním o kytkách v kamenosti

zvoraný jak Přemysl Oráč sám

hele, nepruď mě, v mé závislosti

taky máš na duši šrám?

(to není konstatování, to se jen ptám).

 

Víru jsem pozbyl tenkrát ve dveřích kostela

kdy můj stín mi pověděl, že vlastně nejsem

kdy naftalín rozpálil svícen věčnosti do běla

a já pochopil, že jsem mnohem víc než ztracen.

 

Ztracen až do doby než můj od svíce stín

poví si, že je víc než já kdy byl

pak kdy sám svícen uhasne a ztratí se i jeho tvůrce naftalín

já se vrátím, i kdybych svou poslední láhev nedopil.

 

Krysy, ropuchy a hadi se vzájemně hladí a ze mě srandu mají...

jsem ve svém rauši, jsem ve svém ráji....

 

Ležím na ethanolu závislej

skládám slova bez smyslu, před sebou samými prchajících

jsem člověk, nebo lucifer, jsem hodnej nebo zlej

odcházím se slovy na rtech svých návykových.

(příště budu přímo u zdroje, já sám budu líh).