Cesta domů

Mám ráda tu klidnou, krásnou noční oblohu,
kdy jen tak tiše sedím a dívám se s touhou nahoru.
Vnímám ten nekonečný prostor,
kde vše má svůj smysl
a já vstávám, zamyšleně odcházím a sklidňuji svoji mysl.

Ale nelze odejít a proto si znovu tiše sedám.
Zavřu oči a ano, již jsem tam....

Vše kolem je mrazivé a tajemné,
přesto cítím ve svém srdci teplo.
Má Duše se raduje,
neboť v dáli pro ni svítí s Láskou jasné Světlo.

Vše kolem je mrazivé a tajemné.
Přemýšlím!
Proč má Duše tolik touží po svobodě?
Prostor všude kolem je mi známý
a já vím, že svou Duši neošálím.
Touží po domově!

Ocitla jsem se tam, kde to tak dobře a důvěrně znám,
jdu zvolna až tam....
Za hranice vzdálené našemu světu.
Jdu až tam....
kde je má Duše šťastná a v rozkvětu.

Opět otevírám oči, vstávám a odcházím.
Přesto se ještě znovu podívám tam nahoru.
Vím, že na cestě domů, nejsou schody z mramoru.
Domove, já se zase vrátím až nastane můj čas - zatím nepospíchám!
Nevím, kdy se vrátím, dny ani léta nepočítám.

Jednou se zase vrátím domů a vím, že ten čas nastane.
Mé srdce se zastaví, přestane bít a já nezabráním tomu.
Má Duše vzlétne tam, kde pro ni s Láskou Světlo zaplane.