Temné období...

Pět dlouhých roků vozil jsem zemřelé,

chystal je, na jejich poslední cestu,

denně chřípím dýchal to maso zetlelé,

skromný byl, litoval, nebylo to z trestu...

Byla to smutná doba, špatně placená,

když denně cítíte zármutek pozůstalých,

ta temná zkušenost, těžce vydřená,

často jsem viděl i mrtvá těla známých…

Až přišla mladá, půvabná pracovnice,

řemeslo příšerné hned bylo veselejší,

figurky změnily pole mé šachovnice,

a po pár měsících byli jsme nejmilejší…

Však city její ke mně nebyly z nejryzejších,

jenom samota ji po rozchodu tížila a chtíč,

a nejsem opravdu člověk z nejmoudřejších,

já vzdušné zámky už si stavil a srdce otevíral klíč…

A marně tajně snil ve skrytu tichém,

o další s nimi té zvláštní spolupráci,

oni však city mé k ní nazvali hříchem,

no, dnes už vím, že věřící jsou tací…

Odbornou pomoc psali, že mám vyhledat,

a taky výpověď přišla mi, do mého prázdna,

nelze už dnes, ani na mrtvé se spoléhat,

vyhodili mě, jako starého, trapného blázna...

Pět let temného období tak skončilo,

a city její myslím, už dávno má někdo jiný,

těch mrtvých opravdu nespočet bylo,

mě ze snů tak alespoň zmizely, děsivé stíny…

Už vím, co budoucnost mi tím vlastně věstí,

a proč propustili mě s takovou vehemencí,

ji totiž někde jinde a s jiným čeká štěstí,

a o mě jim tam řekla, že chci ke konkurenci…

Stačilo jenom pochopit, že má touha po ní,

nebyla důsledkem nějakého rozmaru,

miloval jsem ji, chtěl štastný život pro ni,

ne, tohle by nebyl, další z mých nezdarů...