Poslední noc nás všech

 

V županu rudém a se sklenkou v ruce,

v posteli čistě povlečené, něžně usnula.

Ve mně se touha k ní vzdouvala prudce,

byť láskou svou k jinému, dávno přilnula.

 

Budík jsem nastavil, aby snad nezaspala,

a tiše ke spánku se vedle ní pln touhy uložil,

ona si chvílemi ze spaní něco zamumlala,

já větší hrůzu snad v ten den neprožil.

 

Že je to naposledy totiž, mé uši uslyšely,

a na den přesně na věčnost, odešel mi bratr,

má mysl pošetilá vyslala k rukám povely,

já po klíčích od dveří vstupních v panice hmátl.

 

Zamkl jsem nadvakrát, jat hrůzou čirou,

jako by smrtka s touhou snad dveřmi chodily,

a ona spala klidně v loži mém, přikryta vírou,

že noci bezesné pro ni, konečně skončily.

 

Mlčky jsem sledoval překrásné její, zavřené oči,

a vnímal jen, jak se jí zvedá v županu rudém hruď,

bál jsem se jenom, kdy smrtka přes práh vkročí,

a zase obere mě o vše, buď jak buď.

 

Když ve tmě mrazivé potkaly se časy,

jemu jen smrti brzké a mě samoty,

naposled pohladil jsem, hnědé jí vlasy,

a duše má propadla se, na dno temnoty.

 

Dýchala klidně, ale ruce své ke mně,

té noci poslední už nikdy nezvedla,

a já ji naposled na ňadru pohladil jemně,

ona však v županu rudém, prudce se zvedla!

 

Drže ji pevně za ruku prosil jsem ji trapně,

ze strachu, že na vše v životě budu zase sám,

klíčem si odemkla a v byt svůj zmizela kvapně,

jak strašně málo ženy já za život znám.

 

Čas jeho smrti a mé samoty v jeden se spojil,

a nadosmrti ten den si pamatovat budu,

ty vášně skrývané k ní já nikdy neukojil,

cítím se, jako bych jí byl, jenom pro ostudu.

 

Tak strašně nechtěl jsem být té noci v osamění,

a ze strachu jsem jí nikdy své hrůzy neprozradil,

a tak mám na tom zas, své vlastní přičinění,

že jsem ji rukou ve špatnou chvíli ňadro hladil.

 

Svůj pohár samoty do dna jsem vypil celý,

a znovu sám si strašlivou smrt jeho připomněl,

vzpomínky na něj v mé mysli dlouho tlely,

bláhově myslel jsem, že jsem je zapomněl…