Má sudba

 
Po všech těch trapných eskapádách,
mé srdce v kámen už ztvrdlo...
Tak ať zas nikdo mi nevykládá,
že špatné je, lihem prolít si hrdlo…
 
Na chvíli uleví se srdci kamennému,
a snad i pár hodin spánku dostanu,
já vždycky v opilosti spílám rohatému,
a často se v bitkách slabších zastanu…
 
Snad je mi souzeno být mládenec starý,
co bez ženy, dětí, domova je, jen věčně opilý...
A abych duši svou prokletou oblékl v cáry,
a hledat sám šel své sny, co se mi ztratily…