Rozhovor se smrťákem.

Matky i otcové ukrajinských a ruských mladých hochů pláčí jako nikdy,
jen jeden, prý vůůůdce, car, hází na lidské životy hnus a hnidy.
Smrťáčku co bude dál?, copak se svět docela zbláznil?
Ne úplně, tak jako vždycky, vy lidé jste pouze nicky, jste tu tak krátce
a i přesto si svoje bytí válkou zkracujete, jste zvláštní tvorové,
co k tomu ještě říct, snad už nic, tak těpic.

Smrťáčku, počkej ještě chvilku, já vím, máš hodně práce,
nevíš kam dřív skočit, měl by jsi si odpočinout a své kosti k odpočnutí složit.
To není tak jednoduché jak si myslíš, co pak nevíš, že je Psáno,
svět je v moci toho ničemného.
Já musí kosit stále, ve dne v noci, v míru i ve válce, váš život je stále v sázce
tak si na to už konečně zvykni a těž se na Světlo, na blízké, co čekají
na druhém břehu, tam najdeš jen věčnou Lásku a něhu.

Těším se smrťáčku, těším, ale přijdi pro mne klidně i později,
cítím, že zde musím být ještě dlouho pro svoji ženušku bolavěnku,
rád si odepřu i tu smutnou znělku, tam tam tadam,
a vůbec! raději mi zahrajte
Až mě andělé zavolají k sobě