Cesta.

V dáli vidím malou tečku, v ruce držím ouško od hrnečku,
a čím více se tečka zvětšuje, tím víc se i můj život zkracuje.
Piji kávu, zatím v klidu, tvá přítomnost se nelíbí ani mě, ani lidu.

Však jednou dorazíš i ke mě, k nám, a z tečky se zjeví ten stou kosou,
pak položí mi na hrob květy s ranní rosou, však má duše, naše duše,
ta vzlétne vzhůru, naše já se shledá se všemi blízkými co už nejsou tady,
neboj, náš Pán Bůh ví si se vším rady,
tak už se konečně tak neboj:-)