Kolaps

Hrabu se myšlenkami, a zdá se,
že veškeré knihy o seberozvoji
jsou pro mě jen ztrátou v čase,
stejně najdu cestu, jak to pohnojit.

Jsou to mé myšlenky, nebo její?
Nedokážu to už od sebe rozeznat.
Jsem sama sobě pouze přítěží
a ona, je milostdný a laskavý kat.

Na pokraji sil, snažím se, jí odolat.
Každou myšlenkou však sílí a dál,
už nezbývá nic, jen pustočerná tma,
které by se i nejstatečnější bál.

Na hraně kolapsu a vysílení
zkouším naposledy vztát,
byť nemilosrdně šeptá mi,
"vše je marné, není o co stát. "

Její jed se mi dostal do těla,
ale i tak si přiznat odmítám,
že by snad pravdu měla,
člověk je na vše vždycky sám.