Zamyšlení o tom jak se ti to povedlo

Sedím, přemýšlím a rozjímám.
Proč já vlastně rád Tě mám?
První co by tě napadlo, je že jsem jako spousta jiných,
že zajímá mě jen tvoje tělo a tvoje tvář,
ale nenech se zmást.

To podstatné pro mě je to co hned neuvidíš,
říkám to na rovinu, nechci žádné pasti klást.
Tím co mě táhne za Tebou, je hlavně tvoje duše, ta prchavá část bytí, co teprv zkušeností se tvaruje a vlak života chytí.

Ta jedinečná část Tebe,
do které lze nahlédnout skrze oči,
ukryté za hradbou brýlových skel,
to je to kolem čeho se můj svět jménem Ty právě točí.

Sedím, přemýšlím a divím se.
Kam se mizí ty pevné hradby, co se snažím roky budovat, udržovat a podle potřeby utvrzovat?
Nezaútočila jsi, nebyl žádný zákeřný přepad ani nápor či tlak, žádné beranidlo ba ani prak.

Spíš jako popínavka, nebo jako počasí narušila jsi tu pevnost těch stěn a ty se pomalu rozpadají, zvláštní čím víc se to děje Ty přestáváš mít strach, a já se začínám bát. Co se stane, až bude má duše obnažená, žádná zeď nezůstane stát?

Mám strach, že po teplé noci přijde mrazivé ráno.
Že prudký letní žár zas před dlouhou zimou se skloní, já na tom budu jako dřív,
stejně jako loni.

S jedním malým rozdílem,
teď nebudou ty hradby stát,
a já mám strach z démonů chladu,
po dlouhé době bez hradeb,
ja bez nich se budu bát.


A tak se tiše ptám:"Jestliže přijdou, budeš při mě stát??"