Bez názvu

Kolik měsíců a dní
nosím v svém srdci trápení?
Trápím se, každý den a noc,
kdopak mi přijde na pomoc?

Kolik let čekám na odměnu,
však zřím před sebou prázdnou stěnu.
Činím to, co druhý by měl,
proč jsi mi, osude, štěstí zapřel?

Někdo říká: Osud není.
Proč ne? Ja ,věřím na odměny...
Mělo by vše přijít vniveč?
Všechno proto chování?

Já vás prosím, nelžete mi,
beztak můj žal bude stejný.
K čemu jsem se to provinil?
Že nenacházím cesty cíl...

Naříkám a běduji,
já ji poslední řádky věnuji.
Kéž bych jí nikdy neviděl
tu dívku v šatech krásných, žel.

Tváře snědé, vlasy dlouhé,
naše dva pohledy pouhé
když se střetly, již nebylo
co by mě od ní odvábilo.

Pohled tak hluboký měla,
myslel jsem, že vidí zcela
jaký jsem uvnitř, po čem toužím
a pro co se tak hrozně soužím.

Byla krásná, srdce čisté,
věděl jsem úplně jistě,
že ona pro mě jediná je
na světě, na tomto místě.

Ztratila teď význam celá Zem,
chtěl jsem jen jedno. Jen jedno chtěl jsem,
aby mě nosila v svém srdci
a já byl jejím nohsledem.

Byl sem naivní , ničemu nechápal,
Pak v životě tápám , jsem zmaten.
Ovládla mě nenávist a zloba,
nechce mě, to škoda.

Vzal jsem hned ze země kámen,
teď po tobě bude ámen.
Neovládl jsem svou zlost,
udeřil ji skrz tvář .

K zemi se kácí její tělo,
jakmile dopadlo, zadunělo,
z hlavy vytéká červený pramen
obtéká kolem oblých ramen.

Je mrtvá , je pryč,
její místo vystřídá samota a bezmocnost.