Ráno

Tak jsem se vzbudil

otevřel oči a sen byl fuč.

Tak jsem vstal, vstal a cítil se jak pes.

Zbitej a prázdnej

s bolavou hlavou a vospalej.

Tak jsem došel až k oknu

a kouknul se ven.

Zem byla nahoře, nebe zas dole.

A ke všemu vodevšaď padal déšť.

Tmavej a studenej, jak tohle ráno.

Dal jsem prst na sklo a sledoval kapku, jak si razí cestu

a strhává další, menší sebou.

Na chvíli se zastaví a já cítím, jak sklo studí.

Ta chvíle je věčnost a teprve teď naplno procitám

 s prstem na skle začnu se třást.

Tak jsem se protáhl, je tu chlad.

Měl bych zalíst do postele, tam by bylo líp.

Přetáhl bych si přes hlavu peřinu

a vzbudil se třeba až v pět.

Pak bych ještě jen tak ležel

 ležel, ležel…

Jak dlouho bych chtěl.

A kdybych už nemoh, nemoh se ani hnout,

až kdybych měl přeležený celý tělo,

pak, pak bych teprve vstal.

Tak tu stojím, třesu se zimou

v hlavě mi někdo křičí „Zalez zpátky do postele“!

Fakt se cítím jak to zvíře, když vyženou ho ven.

Třesu se, třesu se jak pes.

Všechna ta šeď, déšť, mě pohltila.

Třesu se, třesu se jak pes…

Tak dost, chci aby zase bylo nebe nahoře

a svítilo slunce a hřálo. Chci se probudit,

otevřít oči a vidět jak slunce vychází.

Chci koukat na modrou oblohu.

Nechat se probudit a vědět, že je neděle.

Chci, jo opravdu tohle chci, ale hlavně chci,

chci se probudit vedle tebe…