ABY RÁNO ZA TO STÁLO

ABY RÁNO ZA TO STÁLO


Za pendrek
za pokus o lásku
za nic na konci provázku
za přiznání mé i tvojí duši
co význam má a ty to tušíš
za všechno co se neporuší
co pevnost má
prostoru v čase.

Za pevnost hradu
za zrno v klase
a sázku za poslední minci
v kase.

Za všechny pavlačové drby
za všechny trpělivé vrby
za rady, které poradily
jak radit, tak by neranily.
To malé dítě, jež je kdesi
ukryté, v cele tvojí duše
zraněné já – tuše
že jednou ukáže všechny tvé běsy.

A při tom stačí jenom tak málo
aby to stání za něco stálo
ba, co by stálo...
Vříská si v tichu, slova vyrytá na kalichu:
„Vypij mě do dna, plním se prázdnem
„pak lehce zpiti, hříchy své smáznem.“

Z kalichu život si teče v kapkách
ty jsou jak perly v jinovatkách.
Malují obraz úžasné vize
však to co vidím vypadá cize.
To Ďábel sám vzal roli světce
křivý nám obraz na konci štětce.

A čas i prostor, byť jsou z ticha
dolévají víno do kalicha.
Pak připíjí si

„Kurňa – ale... na co?“
„Třeba na prostor?“
„Na ten pijeme furt!“
„Odpuštění?“
„Za co ?? “
„No ... Sama sobě“


Za pocity, jež cítím k tobě
i za ty, kterém cídím v sobě
a za vzpomínky
poztrácené cestou z kapsy.

Pro touhy nežít z upomínek
jak neohýbat v mládí kmínek
byť tolik pružný zdál se být
až ohnul se, v tom přestal žít.

(dovětek)

Každého rána něco čeká
na Nový den, po Staré noci
však, co když jsme jen
čekající – cvoci.

„Ne!!...“
„To ne přece ...“
„Ale... kde jsou??“
„Kdo jako, zase?“
„No, …“
„Prostor s Časem!“

Odešli někam, aniž přišli
v tichých krocích, houpajíc se v bocích.
S ozvěnou počátků…

Na vesmírné trase.