Bolavá

Když mě zas obejmou chladivá rána

a zkřehlý tu stojím v šatu smutečním

přikrývka pestrá je hojně rozestlána 

a matný už vrhám svůj bolavy stín...

Když dravci se perou o to co již zbylo 

stále a znovu tak jako poprvé 

však zatím to podstatné se zraku jim skrylo

ikdyž už srdce mé dávno je bez krve...

Když oslepen myšlenkou, jak žhavým kovem,

po dlažbě kamené zas znova padám, 

slepotou v bolesti po lesích loven, 

podlehám hlubokým krvavým ranám...

Když polapen do sítě ,zubama skřípu

a do duše beznaděj mi zaťala drápy, 

pak obnažen nahotou vlastního hříchu,

jen sleduji obzor až to světlo se ztratí..