Kruh, co není konečný

V zrcadle jen průhledný stín
a v mých zmatených očích třpyt,
znovu se ptám, i když už vím,
že nepovím si dnes též nic.

Chytám se za srdce, co buší
mi v hrudi, kterou drásá prázdno,
jak plíce vzduch, který mě dusí,
a mě svírá, co není vidno.

Jsem pouhým stínem, co vrhnul jsi ty,
když já mizela za mříží v prázdnu,
ale pak stín přerostl do noci,
promiň a jdi, neodpusť mi zradu.

Já chtěla jen žít,
skvělá v tvých očích,
páč byl jsi mi vším
a měl být jen mým,
však já jsem jen stín
a z noci čpí dým,
 ~věz, že bylo jich víc.

Dav, co dnes tu není a mně chybí
někdo, čí bych se stala odrazem,
nechápu to, proč stále se ptají
mě, co nic neví a je bez barev.

Chválí minulost, do které se
vrátit snažím v zoufalství jen
pro smutnou lítost "co stalo se?"
a já už nevím, co chtěli jsme.

Těsno v hrudi hledím na záda,
"proč?" ptám se s odpovědí v mysli,
vím, přesto se ptám, proč má snaha
je mně, vám cizí už i v cíli.

Já směji se radostí,
než vše s křikem obviním
a propadnu v zoufalství,
"nevadí," jsem bez strastí,
vždyť život je úžasný,
všechno zde je lhostejný,
já jsem tvorem nebeským,
jen defektem přítěží,
byť stojím tu perfektní,
teď kroutím se úzkostí,
vše mou rukou rozbitý,
~mé smysly končí opitý,
  páč tohle dneškem nekončí.

-září/říjen 2022