Obrazy z dob velmi bolestných

2018

toulky očistcem zrak k nebi upínají 

a záda k těm obracejí,

co na dně zkaleným peklem se brodí.

naděje je příliš sladká, příliš návyková, příliš pojímivá 

- každým krokem propadáš se níž a jako šílenec o ráji sníš...

 

ruce vzpínají se, lačně chňapou po spáse,

než je prázdnota uchopí. 

žaly totiž ve vinné sklence plavat umí

a popel s deštěm v odtoku neslyšně zmizí.

bezmoc mě jako matka ve svých pažích chová

a bolest mi hrdlo podřezává.

 

ulice domovem se málem stala

a ty zbytky jedinou potravou;

matka s odvahou bojovnice a životem jako mučedník,

rodina, co z patra ukázala zdvižený prostředník

a mé tělo nad milencovým krbem jako trofej z lovu.

 

bez kohokoli, čehokoli… jaká naděje vůbec zbyla?

snad jen čepel, kterou v myšlenkách o svou bílou kůži brousím,

a tichá noc pod oknem, co mě do své temnoty svádí...