Té pošetilé lásky lampióny...

Za ruce spolu vedli se v ranním chladu,

když šel jsem náhodou se psem ulicí, 

slušelo jim to, tak jenom pro náladu,

já v duchu popřál jim, budoucnost zářící…

Zavzpomínal jsem tiše, na jehlu a na nit, 

kterou jsem oděv její kdysi v zimě zašíval,

než před mrazem, před sebou měl jsem ji chránit,

šťastná teď s jiným je, tak, co bych si zazlíval… 

Nemám už práva ani důvodu, myslet na ni,

a vlastně neměl jsem, popravdě ani v loni...

Byla mé štěstí tenkrát, kdy v duších prolínání,

naivně k nebi zvedly se, té pošetilé lásky lampióny…