ABY RÁNO ZA TO STÁLO

 

Za pendrek

za pokus o lásku

za nic na konci provázku

za přiznání mé i tvojí duši

co význam má a ty to tušíš

za všechno co se neporuší

co pevnost má

prostoru v čase.

 

Za pevnost hradu

za zrno v klase

a sázku za poslední minci

v kase.

Za všechny pavlačové drby

za všechny trpělivé vrby

za rady, které poradily

jak radit, tak by neranily.

 

To malé dítě, jež je kdesi

ukryté, v cele tvojí duše

zraněné já – tuše

že jednou ukáže všechny tvé běsy.

 

A při tom stačí jenom tak málo

aby to stání za něco stálo

ba, co by stálo...

 

Vříská si v tichu, slova vyrytá na kalichu:

„Vypij mě do dna, plním se prázdnem

„pak lehce zpiti, hříchy své smáznem.“

 

Z kalichu život si teče v kapkách

ty jsou jak perly v jinovatkách.

Malují obraz úžasné vize

však to co vidím vypadá cize.

To Ďábel sám vzal roli světce

křivý nám obraz na konci štětce.

A čas i prostor, byť jsou z ticha

dolévají víno do kalicha.

 

Pak připíjí si

 

„Kurňa – ale... na co?“

                           „Třeba na prostor?“

„Na ten pijeme furt!“

                           „Odpuštění?“

„Za co ?? “

                            „No ... Sama sobě“

 

Za pocity, jež cítím k tobě

i za ty, kterém cídím v sobě

a za vzpomínky

poztrácené cestou z kapsy.

 

Pro touhy nežít z upomínek

jak neohýbat v mládí kmínek

byť tolik pružný zdál se být

až ohnul se, v tom přestal žít.

(dovětek) 

Každého rána něco čeká

na Nový den, po Staré noci

však, co když jsme jen

čekající – cvoci.

 

„Ne!!...“

„To ne přece ...“

 „Ale... kde jso?"

„Kdo jako, zase?“

 

„No, …“

„Prostor s Časem!“

 

Odešli někam, aniž přišli

v tichých krocích, houpajíc se v bocích.

 

S ozvěnou počátků…

Na vesmírné trase.