Pírko

 

Svůj svět mám jako na dlani

když kabát z pírek havraních

navlékám večer, co bych lhal

nikdo mě do snu nepozval

neřekl žádný: „Pojďte dál“

 

„Tak rád Vás vidím Havrane“

Jednou jen a pak už ne

 

V tichosti letu nad strání

nikomu v ničem nebrání

nechat si narůst křídel pár

vždyť přece rostou, byť jsi stár

kdo stále letí, nepřistál

 

Až někdy i to nastane

Poletím dál, a ne že ne

 

Edgar se směje smíchem svým

verše psát, jak on neumím

jen chtěl bych zase najít klid

odletět…

odplout…

vyrazit…

touha je skrytý Ekrazit

 

„Kdepak si lítáš můj Pane?“

„Už můj je čas anebo ne“

 

Pak ticho náhle protne hlas

a stíny z duše žene jas

šustivě zazní v nebi let

každý z nás má svůj vlastní svět

v zahradě Páně věčný květ

 

„To pírko… je koho?“

„Alane…?“

 

Je ticho…

víc už se nestane

 

 

 

 

(jen Havran si letí nad krajem)