Bit po bitu

 

Když květy uschly, zbylo trní

na klíně mém si kočka vrní

hladím ji, čekám, co mi poví

doufám že radu:

„Blbost“

„Kdo ví?“

 

Dává si na čas, který není

i mlčení si u ní cením

pak náhle změní výraz v očích

jen se tak lehce pootočí:

 

„Jenom se vezeš!!“

mňoukne si ke mně…

 

Seskočí dolů, na Zem, ze mě

v tom pod ní otevře se díra

podivné hlasy, smrad a síra

podivný hlas co trhá mi uši:

 

„Zachraň mě prosím.“

„Spas moji duši“

 

Zoufalost zaznívá v přívalech citu

včera jsi nechtěl, tak pro dnes se slituj.

 

Volbám svým minulým stále já čelím

bojácně špitnu jen…

od teď tu velím.

 

Pak troufale vyrazím

v temnotu noci

bych vysypal smetí

v něm schovaný pocit.

 

Troufalé ozve se, vyleze hbitě

a svět se mu klaní...

mně směje se skrytě.