Bobři

 

 

 

 

Mé vzpomínky mě v noci budí

pro sliby, které do osudí

mi vložili ti pomatenci

sudičky skotačící v tanci.

 

Tančily kolem mého těla

měly ji z praku, nebo z děla

já na ně čučel jako vrána

vždyť křepčily tu náhle z rána.

 

Pak z kolíbky mě vyklopily

prý ať si zvykám, švitořily.

 

Tak jsem se naštval, bez dojetí

do pytle narval je, jak smetí.

 

Pytel jsem odnes dolů k řece

pytláci mají tam své klece

občas se zdaří, chytnou bobry.

 

Teď hnedle tři? No to je dobrý.

Když jsem se vrátil, marná sláva

opět jsem čučel jako vrána.

 

V pokoji, kde jsem včera spával

najednou podivný je nával.

Kolíbka chrání dítě spící

na sebe zírám, nevěřící.

Slza mi padá, stoupá vzhůru

když střetnou se, zní šalmaj z kůru.

 

Někdy to život zaonačí

neznáme značky, cože značí...

 

„K čemu to bylo, řekni Pane.“

Slyšíš jen ticho... Nevídané!!

 

„Tak to ty Pane, nejsi doma?!?“

„Proboha, chvíli mě nechte!“

 

„No... ale...kde jsi?!“

„Šel jsem k řece...“

 

„Jo ták.... za bobra...“

   „Tiše buď, už ani muk!!“

 

Zas čučím z kolíbky...

 

 

Jsem malej kluk.