Hlas zvonů

Jak kůže z bubnů hlasivky se chvěly
když můj hluboký hlas do temné věže zavěsili
jako starý, kovový zvon, jehož tón byl nesmělý
a jako vraha ho na lýkovém provaze oběsili

Kovové srdce steskem a samotou tolik nezní
když na zelený čtvrtek odletí do Říma
hlasy zvonů bědují, jak v celách vězni
jež jsou na kost vyhublí s hladovýma očima

Když půlnoc město přepadla a podpálila zvonici
utichly zvony i můj dunivý hlas dočista
jako bych z dálky cítil pach cínu vonící,
jen němá luna krajem kráčí, jak slepý violista

Stará zvonice se záhy v prach obrátila
tak jako vše živé okolo nás
zbloudilá luna se z nočních toulek nevrátila
snad někdy k ránu vrátí zvonům zvučný hlas