Ve skalách

Dutá skála, jejíž tlama mne pohltí,
jako had do svého temného nitra
nezbývá již mnoho času do smrti
kdo ví, zda se dožiju příštího jitra

Do tváře luny padaly vlásky mraků
a bázlivý jsem od němého ticha
jen z dálky slyším dunění vlaku
jež do hutné mlhy zhluboka dýchá

Z těch skal vedl do pekla sráz
a občas v nich zlověstně pukají otřesy,
jako když se nad městem protrhne hráz
a přívaly vod pustoší balvany a lesy