Snad v limbu mě přijmou mezi sebe
Snad v limbu mě přijmou mezi sebe
Má duše, nectnostná to žena,
a pravdomluvná jenom, co by chtěla,
nejvíce lže sama sobě, o druhých i o tom žitém světě...
Má duše, k touze odsouzena,
otrok svého, střepy ubitého těla,
nejvíce když stojíš mimo dosah, miluje Tě...
A v limbu mě snad přijmou mezi sebe...
A všechny cesty, jež vedou v nebe,
A nenajdu-li ani tam své místo,
teď uzavřeny jsou mi, to je jisto;
jako Ahasver vydám se na svou pouť,
touha je kra, jíž nesvedu obeplout...
vydám se i já vstříc přítomnému...
...kdo nyní ulehčí srdci mému?
*
Komentáře (8)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
zajímavé, jen vsuvku: jak víš, že tvoje duše je žena? Co když je tomu jinak .)
17.04.2023 10:03:06 | Constantine
Zajímavý postřeh! Duši jsem v básni použila namísto příznačnějšího "já", přičemž osobně se jako žena jednoznačně identifikuji (culící se smajlík). Ale skutečně uvažovat o příslušnosti k pohlaví u našich niter, to by vydalo na samostatnou úvahu... Možná duše sama o sobě žádné "pohlaví" nemá. Kdo ví. (Já ne :D.)
V každém případě díky za zastavení a komentář :-).
20.04.2023 12:57:37 | Rozmarýna
Tak ji zpracuj tu úvahu a uvidíme k čemu dojdeš.)
20.04.2023 15:08:38 | Constantine