Rozíjmání

Někdy takhle ráno
nacpal bych do sebe sladkou sušenku
abych alespoň tímto způsobem
na chvíli pocítil lásku...
Která není za zásluhy, které nemám..

Někdy takhle ráno
všechno se vrací jak na podivné pásce
to se dělá rozplakat mámu?
básničkou....
ta básnička měla tancovat!

Cenzoři jděte se bodnout
já nejsem malíř slov
nedojím ze slov cukrovou vatu
Přesluhuji na sídlišti vzpomínek
kde ve dne je jen beton, plech a rez


Má slova jsou plody
na stromě co roste jen v noci
a místo listů má svit hvězd

Chci být nočním Bohem
a být všude
miluji atmosféru polorozpadlých staveb
kde tancují a skáčou
odlesky z venku
a z nebes

a z tvých očí..
před pláčem
pro lásku
která ze všech sil otevírala oči ze snů...
a pak někam zapadla..

Někdy se bojím, že všichni odejdou.
Protože pravé umění je zlé...
a já ho v srdci nosím...
Pravé umění je praštěné...
kruté, bestiální...
Umění někdy chodí spolu se smrtí za ruku...

A taky je láskyplné
něžnější než když najdeš sedmikrásky
co rostou rozprostřené do tvaru nebeského souhvězdí...
Jen tak náhodou...