Achilova pata

Jak bych se zbavoval
Šaškovských masek
postojů podivných, umělých póz.
„Snaž se mě nezlomit,“
řve slabý hlásek
vzpomínky prchají, jak vůně Tvá z dóz.

Až bych se rodit měl
do lůna nazpátek
přál bych si kometu, oblohou plující.
Chytím se ohonu
potáhne jak vrátek
uteču zrádci čas, mávajíc čepicí.

Nijak se nebráním
kleknout si na mlatu
dneska jsem nakoupil, co se mi
nechtělo.
Vymlácen, jak žito
hlídám si svou patu
zrodím se znovu, když tělo mé zemřelo?