Tramín s chutí Verlaina

 

Až tě bude, lásko moje

jednou taky, všechno bolet.

Až ti křídla, unavená

nedopřejí dlouhý dolet.

Až všechno, co jsi chtěla tak

už není víc než pouhý brak...

.

Pak tvoje vášeň ke splínu

se topí v lahvi Tramínu.

Zapíjíš čas, jež v přesile

Tě svlékl z noční košile.

.

A ústy vlhkými od vína

mi šeptáš verše Verlaina.

Po nichž mé ucho hladoví

stejně jak Baudelaire, dnes už vím...

.

že srdce je jak Marína...

Jak plná láhev od vína

Jak seřadiště k obraně

Jak život žitý na hraně

Jak radost, když je bolest pryč

jen prázdná truhla

a na dně klíč ...

 

Já zabalený do plíny  

v hlavě mám přetlak pro rýmy

Pod hlavou knihu prázdných stran

a nabroušených ostrých hran

kterou mi Rimbaud věnoval

je jasné proč...

v ní žije dál.

.

.

Tak to vidíš, lásko moje,

on i život může bolet.

Jsme blázni věkem uhnaní

kdy svět se strachem naklání

by dobře slyšel klekání...

 

Člověk je žába na prameni

kroutíme hlavou ve zmatení

za to my přece nemůžem

že pod nohama zmírá Zem...

 

Tak snad už chápeš splíny mé

mé vášně v těle hubeném

v hlavě mám pramen pro rýmy

chráním ten poklad nevinný...

 

a moji Collete.