Chyceni do sítě

Ve spleti jedniček a nul
jak poznat rychle, kdo je vůl
jak uznat rychle zda je host
i ta, již starej říká kost.

Včera ji přitáh z knajpy bos
na ksichtě ksicht a křivej nos

„Chytla se mě fakt jako štěně,“
hájí se vůl teď utrápeně.

No znáte chlapy, jak to maj
různý je mrav, byť stejný kraj
ten můj hned vezme roli boss
vidí v nás blb jen stádo koz.

Všichni však vědí, jak být cool
vytáhnou činky, schovaj hůl
zatáhnou vanu vypnou hruď
„Hmmm... no...špatné ... to není
suď, jak suď.“

Možná jsme my jen zapomněli
co jsem tak rádi kdysi měli
ten kradmý dotek ve tmě kina
za smutkem tvým je vždy má vina.

...Je vždy jen má vina?
„To bude má vina??“
až skočím jednou z Ostankina.

A při tom je s ním vlastně psina
já prý jsem tolik... tolik jiná.

On má tak... tak... no...
všechno... v cajku
že rychle hledám bílou vlajku.

Potom, když něžně jde do zteče
v něm všechno tuhne a ve mně teče
a za tu cestu ke Klondiku
dostanem od vás plno lajků.

Však náhle přijde probuzení
do stavu, který snění mění
pomocí jedné holé věty
rány co rozdám...vracíš mně ty...

Opět v tu známou realitu
v níž všichni občas řveme světu
a máme přitom lživý hlas

„SORRY, JÁ FAKT TEĎ NEMÁM ČAS“

Nemám čas!
Já prostě nemám na nic čas.
Neviděli jste někdo můj čas?                  [k posluchačům]

„Zlatíčko?? …. Nemáš na chvilku čas?“
„prosím!! … jenom na chvíli … víš… “
„… zajedeme do Kaufu …. Stavíme se u mámy
… a … dopoledne… nám uteče“

„nemáte někdo čas? - prosím Vás – jen dopoledne…“    [k posluchačům]

„Víte … ono to uteče … každému z nás“

(totiž)

Čas je jen iluze a Boží špás